Evropské CCS na rozcestí: mezi regulací, investicemi a realitou trhu

Evropa vstupuje do rozhodující fáze rozvoje technologií zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS). To, co bylo ještě donedávna především předmětem strategií a politických dokumentů, se nyní začíná proměňovat v konkrétní projekty, investice a infrastrukturní rozhodnutí. Tento posun je však doprovázen přirozeným napětím mezi ambicí regulace a reálnými možnostmi trhu.  

Jedním z nejviditelnějších projevů tohoto napětí je reakce průmyslu na evropské nařízení Net-Zero Industry Act (NZIA). To poprvé v historii ukládá producentům ropy a plynu povinnost podílet se na budování kapacit pro ukládání CO₂, přičemž cílem je dosáhnout do roku 2030 minimálně padesáti milionů tun roční kapacity. Tento krok je bezpochyby průlomový, protože jasně určuje, kdo má nést odpovědnost za vznik evropské infrastruktury pro ukládání CO₂.

Právě způsob, jakým je tato odpovědnost nastavena, však vyvolal reakci části průmyslu. Společnosti v čele se společností Shell upozorňují, že problém nespočívá v samotném cíli, ale v jeho načasování a provázání s ostatními částmi systému. CCS totiž není jedna technologie, ale celý řetězec, který začíná zachytáváním CO₂ v průmyslu, pokračuje jeho transportem a končí uložením v geologických strukturách. Pokud se tyto části nerozvíjejí současně, vzniká riziko, že některé investice nebudou plně využity. Regulace tak naráží na základní otázku: jak rychle lze tento komplexní systém skutečně vybudovat.

Na potřebu realistického přístupu upozorňuje i Norsko, které patří mezi nejpokročilejší evropské země v oblasti CCS. Norský pohled zdůrazňuje, že v současné fázi vývoje je klíčové ponechat dostatek flexibility, zejména pokud jde o přístup k infrastruktuře pro transport a ukládání CO₂. Tento sektor se teprve formuje a investoři potřebují stabilní a předvídatelné prostředí, které jim umožní realizovat dlouhodobé projekty. Příliš rigidní pravidla by podle norských představitelů mohla celý proces zpomalit právě v okamžiku, kdy se začíná rozbíhat.

Zkušenost z praxe ukazuje, že funkční model vzniká postupně a za silné podpory veřejného sektoru. Projekty jako Northern Lights jasně demonstrují, že kombinace státní podpory, průmyslové spolupráce a postupného budování infrastruktury může vytvořit životaschopný základ pro celý trh. Právě tato kombinace se dnes stává standardem i v dalších evropských zemích.

Rostoucí význam veřejného financování ostatně potvrzuje i rozhodnutí Evropské komise podpořit belgický CCS projekt částkou přesahující dvě stě milionů eur. Tento krok není ojedinělý, ale zapadá do širšího trendu, kdy veřejné prostředky pomáhají překlenout počáteční fázi rozvoje. CCS projekty jsou totiž kapitálově náročné a jejich ekonomika je zatím zatížena vysokou mírou nejistoty. Bez této podpory by většina projektů v současnosti nevznikla.

Celkový obraz evropského CCS se tak začíná vyjasňovat. Regulace nastavuje směr a vytváří tlak na vznik infrastruktury, průmysl upozorňuje na praktické limity a potřebu koordinace, zatímco veřejný sektor poskytuje finanční nástroje, které umožňují první projekty realizovat. Teprve kombinace těchto tří prvků může vytvořit fungující trh.

Z pohledu České republiky je tento vývoj mimořádně důležitý. Česko sice nepatří mezi producenty ropy a plynu, a tedy nemá povinnost budovat kapacity pro ukládání CO₂, přesto se stává součástí vznikajícího evropského systému. Český průmysl bude zřejmě v budoucnu potřebovat využívat zahraniční infrastrukturu, zejména v oblasti Severního moře, kde se koncentrují nejpokročilejší projekty. Klíčovou otázkou proto není, zda se do tohoto systému zapojit, ale jak rychle a jak efektivně se na něj napojit

Zdroje
INTERVIEW: Shell aims to take EU “back to the drawing board” on CO₂ storage obligation, Carbon Pulse, 2026.
EU rules on access to CCS networks “need to be flexible”, Norway insists, Carbon Pulse, 2026.
Another €200 mln-plus approved for Belgian CCS project, Carbon Pulse, 2026.